Momenty IV.

MOMENT I.

Je to fakt ironie... Nejdřív jsem přepracovaná a na kraji zhroucení, a tak dám výpověď v jedné z prací. Na ten moment se cítím skvěle a konečně volně. Pak ale přijde krutá realita, a to ta, že je na čase hledat náhradní práci. Požadavky? Aby byla placená vyšší než minimální mzdou, aby mě alespoň trochu bavila, a aby tam byla židle. Ano, židle. Zní to, jako že toho nechci moc?.. No, zřejmě chci. Rozeslala jsem spoustu životopisů, a když už se mi odněkud ozvali, zjistím, že bych dělala minimálně 8hodinové směny na nohou. To bohužel nemůžu kvůli špatnému kolenu a revma. Časem jsem své požadavky zúžila jen na tu židli. Ale zjevně toho chci opravdu hodně. 😄 Ovšem fakt, že se čas stěhování a velkých výdajů nekompromisně blíží, mě donutil vzít práci, která sice není úplně pro mě, není ani úplně nejlíp placená (ale v rámci možností to vlastně vyšlo nejlíp) a kde budou směny od 5:30. Ovšem ta práce má jednu velkou výhodu, která je zároveň i nevýhoda. Přestěhuju se totiž zpátky k rodičům. Výhoda to je přes výdaje. Nebudu muset ten půlrok řešit nájem, jídlo a jiné výdaje spojené s bydlením, ale na úkor méně soukromí a žití v maloměstě, kde skoro nic není. Takže si moje poslední 2 týdny bydlení v centru Hradce Králové, kde mám klid na práci a zároveň mám vše po ruce, neskutečně užívám. Ale je to jen na půl roku!.. To uteče...

MOMENT II.

Sedím v poloprázdném pokoji a snažím se donutit zvednout a něco dělat. Měla bych si začít balit krabice, protože čas stěhování se nekompromisně blíží, ale ne, já si raději dala pleťovou masku a zapnula seriál. Mezitím, co mi pleťová maska dodává potřebnou dávku vitamínu C, si dělám v kávovaru brazilské espresso. Asi jen proto, abych se uklidnila. Nechce se mi stěhovat pryč. Tenhle pokoj mám ráda. I když se mi k němu nevážou žádné spešl vzpomínky, miluju ten klid, co tu je. Zatím si hlavně zpříjemňuju poslední chvíle, ale jakmile dopiju kávu a přijde čas na sundání pleťové masky, začnu zase balit krabice. Achjo.. jak mně se nechce!..

MOMENT III.

Někdy je procházka, čerstvý vzduch a sluníčko to jediné, co člověk potřebuje. Neustálé sezení doma na zadku mě konečně přestalo bavit a sluníčko, které po několika dnech probudilo město z nekonečné šedivé mlhy, mě donutilo vstát a jít se projít do centra města. Ovšem dřív, než do něj dojdu, uhnu do parku na soutoku. Labutě, kachny i nutrie se válí podél řeky snad všude, kam se podívám. Mráz mě štípe do tváří, ale sluníčko to zpříjemňuje natolik, že se toho nemůžu nabažit. A i když jsem stále v centru města, slyším místo rušných silnic vítr v korunách stromů a klid. Mám náladu si sednout na lavičku a jen tak být. Když se ale rozhlédnu po okolních lavičkách, všechny jsou obsazené. Na jedné sedí zamilovaný pár, na jiné dvě kamarádky, a na další stařeček s pejskem. Rozhodnu se jít ke stařečkovi a zeptat se, zda si mohu vedle něho sednout. Po jeho milém a překvapeném souhlasu se usadím, zavřu oči a jen vnímám sluníčko, jak mi hřeje záda. Když v tu chvíli mě vytrhne z myšlenek cosi mokrého na mé ruce. Otevřu oči a vidím, jak mi roztomilý štěně Bígla líže ruku, mává ocasem co to jde a věnuje mi naprosto láskyplný pohled. Páníček ho okřikne, ať mě nevyrušuje, ale já odpovím, že to vůbec nevadí, ba na opak. Ten pohled štěněte mě nabil neskutečnou pozitivní náladou. Zároveň mi připomněl, že snad už letos budu mít svého vlastního pejska, který mi bude láskyplný pohled věnovat den co den. Doufejme... 😄 A na to se těším snad úplně nejvíc z letošního roku. Už aby to bylo!

Pac a pusu, Katy