• Kateřina Jechová

Momenty I. (+mekáč a můj zub)

Rozhodla jsem se napsat tento zamyšlený článek, který nemá hlavu ani patu, protože se mi zdá, že už není moc blogerek, které by psalo tento typ článků, které já nazývám "typické blogerské články". Není to typ článku, který napíšu jedním dechem. Je to článek, který píšu několik dní. Vždy se pozastavím a uvědomím si sílu okamžiku, zamyslím se nad tím, co zažívám, a z těchto momentů seskládám jeden článek. Nevím, jestli se vám tento styl bude líbit, každopádně já ho ráda mám, tak snad si ho oblíbíte i vy.



MOMENT I.

Podzim miluju. Ale říkám si, že nebyl nejlepší nápad, hned začátkem podzimu vzít druhou práci. Jako na potvoru je krásné počasí vždy, když jsem v práci. A když už mám volno, je sychravo a nikde sluníčko, které by přírodu rozehrálo barvami, které mám na podzimu nejraději. Snad největším antidepresivem, je sledování horkého espressa, které mi stéká z kávovaru do malého hrnečku. A ta vůně, která se v okamžiku rozplyne po místnosti. Následné zabalení do županu a uvědomění si, že v pracovní dny se nemůžu dočkat, až budu mít volno, ale ve volných dnech zjistím, že nevím, co dělat. Smutné, i když se tomu často zasměju. K horkému espressu je nejlepší listování časopisem. Mezi moje velké záliby patří listování časopisem ELLE, a kroužkování si každé krásné kabelky, ze které jsem unešená a nemůžu si ji dovolit. Když zrovna nemám náladu na kabelky, vezmu do ruky časopis Moderní Byt, ve kterém zase kroužkuju nejrůznější inspirace na vybavení bytu. Jsem jediná, která si ráda čmárá v časopisech?...


MOMENT II.

Sedím v relax zóně fakulty, na které jsem před dvěma lety strávila jeden semestr. Je to zvláštní, potkávat tady ty do studia zapálené studenty. Trochu mi ten studentský život chybí, ale na druhou stranu vím, že už jsem myšlenkami někde jinde. Samozřejmě i letos se pokusím opět dostat na žurnalistiku do Prahy, protože to je můj dlouholetý sen, ale jsem z toho trochu nesvá. Už přes rok jsem zvyklá na pracovní mód, a nevím, jestli se mi bude dobře dostávat do toho studentského. V případě, kdyby se mi konečně podařilo na tu žurnalistiku dostat... Momentálně jsem v režimu "sehnat co nejvíc peněz na vybavení bytu a zajištění příjmu na hypotéku", ale furt si musím přiznat, že ta část ve mě, která miluje studentská léta, se jich stále pořádně nenabažila. Hlavně proto, že jsem na vysoké strávila celkem 2 mizerné semestry a střední škola byla hotové peklo na zemi. No, pokud mi půjde štěstí naproti a dostanu se na žurnalistiku, určitě udělám všechno pro to, abych byla Bc. Kateřina Jechová, ale pokud ne, tak už hodím úplný pracovní mód. Upřímně... děsí mě obě možnosti.



MOMENT III.

Sedím v autě, nechávám si na nohy foukat horký vzduch a sleduju golfové hřiště, které se rozprostírá jen pár metrů před autem. Mám za sebou 2 hodinky na drivu, kde jen z místa odpalujete míčky do hřiště. Je celkem zajímavý, jak mě golf začal z ničeho nic bavit. Ale na druhou stranu to i chápu. Když jsem poprvé začala hrát golf, bylo to v rámci výuky na střední škole. A to mi golf opravdu lezl krkem, protože jsem z něho byla hodnocená učitelem, který golf nikdy nehrál, účast byla povinná a stejně jsme si každý týden museli platit vstup, a ke všemu jsem tam nebyla s úplně příjemným kolektivem. Takže mi tyto vlivy golf znechutili i na pár let po ukončení druháku, kdy hodiny golfu skončili. Každopádně za poslední měsíce se z golfu stal můj nejoblíbenější způsob relaxu. Našla jsem v tom až překvapivě velké zalíbení, i když ne každý den mi to jde. A jak tu teď sedím a čekám na Toma, trochu jsem se zamyslela, a uvědomila si, že je to naprosto skvělý styl meditace. Když chcete odpálit míček, tak vaše mysl nemyslí na nic jiného, než na postoj těla, správný odpal a ten míček. Všechny vnější negativní vlivy jako povinnosti, práce a škola se úplně vytratí, a jediné, na čem v ten moment záleží, je správný odpal. A když se odpal povede podle vašich představ, je to pocit k nezaplacení.


MOMENT IV. (MEKÁČ A MŮJ ZUB)

Mezi třemi 8hodinovými směnami a dvěma 12hodinovými jsem měla volný jeden den. Dnešek. A co se dělo? Tak nějak se uzavírala celá situace názvem "Mekáč a můj zub". Pokud mě sledujete na Instagramu, dost možná víte, o co jde. Během krásného sobotního večera na začátku září jsme s Tomem zašli do jedné pobočky McDonald's v Hradci Králové. Čistě proto, abychom zabili čas, než si moje Fábinka odpočne a zase pojede. Hlad jsme neměli, ale abychom tam neseděli jen tak, Tom si koupil milkshake a já hranolky (poslední v životě). Sedli jsme si ke stolu, a když jsem začala kousat cca třetí hranolku, ucítila jsem cosi tvrdého a následně křupnutí. Takové to hnusné křupnutí, co zaduní v mozku. Pomalu jsem vyplivla rozkousanou hranolku do ubrousku a v zápětí mi z úst vypadla půlka zubu. Konkrétně sedmičky. V ten moment se mě zmocnila panika, protože jsem se snažila psychicky připravit na tu šílenou bolest. Která naštěstí nedorazila, ale vystresovaná jsem byla až až... Ihned jsme začali vyhledávat, jestli není někde poblíž otevřená zubní pohotovost. Zjistili jsme, že stíháme pohotovost ve fakultce v HK a tak jsme ihned nasedli do auta a jeli tam. Po zaparkování a projití areálu k zubní pohotovosti jsme zjistili, že mají upravenou ordinační dobu a že jdeme pozdě... Cestou domů jsem ze srandy přidala na insta-stories fotku mého ulomeného zubu vedle hranolek s nápisem "bacha na hranolky z mekáče, lámou zuby" a pod to jsem označila McDonald's. Absolutně jsem nečekala, že by se ozvali, ale stalo se. Napsali mi, že je situace moc mrzí a ať se obrátím na jejich kolegy a že se situace vyřeší. Tak jsem to udělala. Napsala jsem jim mail, ve kterém jsem popsala, co se stalo. Zvládali odepisovat do hodiny a byli neuvěřitelně milí. Vyměnili jsme si pár údajů, výpis z účtu, účtenku apod. Následně ode mě už potřebovali jen lékařský posudek. A od chvíle, co jsem jim ho odeslala, se mnou přestali komunikovat. Když už to bylo 8 dní, napsala jsem jim, že by mě zajímalo, jak bude probíhat další řešení situace. A oni stále nic. Když už to byly 3 týdny od jejich poslední odpovědi, napsala jsem jim, že bych očekávala zpětnou reakci, když dřív neměli problém odpovědět ani pozdě večer. Na to mi už odpověděli. Ve zkratce - že mi nemůžou vyhovět, protože jsem úraz ihned nenahlásila na pobočce a tudíž nemají žádný důkaz, že se mi to opravdu stalo na jejich prodejně. A tak jsem si poprvé v životě napsala nasr*ný mail. Ve zkratce - že mě nenapadlo úraz nahlásit, protože v ten moment byl můj zájem u vyhledání pohotovosti a ne u obsluhy, která by s tím stejně nic neudělala. A že je pro mě nepochopitelné, že nebyli schopní obstarat i takový základ, jako jsou záběry z kamer, na kterých by byl důkaz více než jasný. A že mě mrzí jejich přístup, zvlášť když od nich nic nežádám, jen vysvětlení. No, a tak skončila veškerá komunikace s mekáčem, společně s mojí přísahou, že jim už nikdy neudělám žádnou tržbu. A jak se teda dneska uzavřela celá tato situace? Byla jsem u zubaře na opravení zubu. Byla jsem tam 2,5 hodiny, poslední půlhodinu mi přestala fungovat anestetika a že to bylo drahé zmiňovat nemusím, protože to zubař prostě je. Od tý doby jsem jen na bytě, beru jeden ibalgin za druhým a nadávám na mekáč. Takže se jdu zahrabat do postele, pustím si jeden díl Hry na Oliheň (protože to je všude a všichni o tom mluví a já chci vědět o čem všichni mluví), a půjdu dřív spát, abych byla ready na 12hodinovu směnu. Držte mi palce!


Pac a pusu, Katy

0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše