MOMENT I.
Kde jsou hranice produktivity a přepracovanosti?.. Je to v momentě, kdy už prostě nemůžete dál? Nebo v momentě, kdy už ani nevnímáte to, že neustále pracujete? Jedete jako kolovrátek a ani se nepozastavíte nad tím, zda vás ta práce baví. Prostě ji děláte na maximum a nejlíp jak umíte, ale vlastně ani nevíte, jaké pocity z toho máte. Jo, tak se poslední dny cítím. Pracuju neustálé, dlouhé a monotónní směny, jen abych vydělala peníze, dala je zainvestovat a následně zařídila bydlení. Ale ta deprese vyvolávající věc, na tom není ta práce. Je to fakt, že během toho všeho čtu knížku Bohatý táta, chudý táta od Roberta T. Kiyosakiho, která na mě téměř křičí, že všechno dělám špatně. Vydávám ze sebe maximum, ale zároveň minimum. Ano, řekla jsem, že ty vydělané peníze chci zainvestovat, takže alespoň část nedělám špatně, ale hned první kapitola je o tom, že nemáme pracovat pro peníze, ale nechat peníze pracovat za nás. A co já dělám? Přesně tak. Jsem totálně vyřízená tím, jak pracuju pro peníze. 🙃 No... to jsem se trochu rozvášnila. Pardon. 😄 Ale pokud bych si měla odpovědět na první otázku, řekla bych, že hranice začíná tam, kdy vám práce nepřináší do srdce žádné emoce. Když necítíte radost, nadšení, vášeň, ale ani vztek, nudu a smutek. Když už vás v práci nemůže nahradit robot, protože jste se jím stali.
MOMENT II.
Po dlouhé době mám den volna, a rozhodla jsem se udělat všechno pro to, abych už nemusela psát podobně depresivní odstavce, jako byl ten předchozí... Ráno jsem se po dlouhé době nalíčila, oblékla si jednoduše elegantní oblečení a pod to krásnou krajkovou podprsenku. Krok č.1 k vytvoření dobrého pocitu sama ze sebe. Cítím se sexy a sofistikovaně. Alespoň pro dnešek. Prošla jsem se do centra města a zavítala do mé velmi oblíbené kavárny. Vůně kávy, knížky, čerstvé tulipány na stole, jazzová hudba, psaní článků a před sebou veliké okno skrz které vidím do podzimní ulice. Konečně cítím, jak se po psychické stránce dávám dohromady. Úplně rezonuju vnitřním klidem. Kéž by tento okamžik nikdy neskončil. Ale tak tomu nikdy není, takže si v hlavě vytvářím plány na dnešek. Procházka po náplavce, svářo, focení outfitu a vyhnutí se velkým obloukem obchodům. Nesmím zapomenout, že odpoledne mám domluvený call s investičním poradcem. Pro některé lidi to musí znít nudně až otravně. Ale mně to moc baví. Když už věnuju všechen svůj čas k vydělávání peněz, chci, aby neskončily jen na mém účtě a následně vyhozené za režijní věci. Baví mě plánovat budoucnost a vytvářet si co nejvíc aktiv. I když zatím žádné nemám... 😄dělám všechno pro to, aby co nejdříve převýšily moje pasiva. Ale dost o investicích. Jednoduše dnešek jsem potřebovala. Zítra sice zase najíždím do pracovního módu, ale bez dneška bych to tak dobře nezvládala. Jsem opravdu vděčná za dnešek. 🤎
MOMENT III.
Sedím v posteli, zatím co mi na stolku chladne meduňkový čaj a pleť vstřebává veškerý kolagen, který pleťová maska poskytne. V pozadí mi hraje nové album Eda Sheerana, které jsem za poslední dny téměř nevypla, jak se jím nemůžu nabažit. Svíčkou osvětlená místnost přidává písničce The Joker And The Queen ještě silnější atmosféru. Snažím se soustředit na tento text, co právě píšu, ale neustále mě rozptyluje touha zpívat společně s Edou. Omluvte mě, jdu si zazpívat...
MOMENT IV.
Sedím u svého pracovního stolu jako každý večer. A mám lehce filozofickou náladu - jako každý večer. Nevím jestli tomu dneska přispívá silnější únava, sklenička chardonnay nebo jejich kombinace. Jako každý večer... Né, dělám si srandu. :D Každopádně tady sedím a koukám před sebe na moji nástěnku vizí. Je to tak měsíc zpátky, co jsem ji předělávala. A i když mě minulá nástěnka celkem vystihovala, tato mi přímo mluví z duše. Každý jednotlivý obrázek čiší emocemi, které bych tak moc chtěla ve svém životě. Moje vysněná kuchyň, pejsek, cestování jihozápadem USA, Milano s kamarádkami, dekorace bytu, ale i moje vysněná práce - blogerka na volné noze. Jo, o tom moc ráda sním. Možná to zní až moc růžově a jak by řekla kamarádka - "pinterestově", ale já se v tom opravdu vidím a už jen ta představa mě dělá šťastnou. Mám sice ještě kupu práce před sebou, ale v tom nevidím problém, jelikož mě to extrémně baví, a vím, že v tomto případě jasně platí, že důležitější je cesta, ne cíl.
Pac a pusu, Katy