top of page
  • Kateřina Jechová

Americká nostalgie 2/2

A máme tady pokračování - vzpomínání na dovču v Americe. V předešlém článku (tady) jsem vyprávěla o měsíčním roadtripu po jihozápadě USA, kde jsme byli v roce 2014. Tentokrát se ale posunu o 5 let dopředu, do srpna 2019, kdy jsem s rodiči, ségrou a 7 rodinnými přáteli vyrazila na roadtrip po severozápadu USA na 3 týdny.


Tentokrát se jel okruh hlavně po národních parcích v 9 státech. Kalifornie, Oregon, Washington, Idaho, Montana, Wyoming, Colorado, Utah a Nevada.


Z tohoto road tripu jsem už jeden článek napsala (zde), ale v něm jsem více méně jen představila národní parky a města, které jsme navštívili. A i proto jsem se rozhodla sepsat tento článek. Zavzpomínám na nejrůznější okamžiky a u toho vás rovnou zaspamuju kupou fotek. :D


(Více fotek a videí najdete na mém Instagramu ve výběru stories "usa" a "new york".)



Náš let TAM probíhal následovně - z Prahy do Toronta, z Toronta do San Francisca. A let ZPĚT - ze San Francisca do Chicaga, ze Chicaga do New Yorku, z New Yorku do Prahy.


Tato fotka je focená na samotném začátku dovolené, při několikahodinovém přestupu v Torontu. Jelikož si letiště v Torontu celkem kvalitně a pečlivě kontroluje pasažéry, museli jsme na prohlídku zavazadel, i když jsme jen přestupovali. A samozřejmě, přišla jsem jim nějaká podezřelá či co (a jedna stejně stará kamarádka, co tam byla s námi asi taky), a strčili nás do takové veliké kabiny, která vypadala jako teleport, a udělali kompletní rentgen kovů (teda aspoň myslím, že to tak fungovalo :D). Následně jsem z toho, řekněme tedy teleportu, vystoupila, a monitor hlásil, že cosi schovávám na zádech. Tak mě donutili vyhrnout tílko, a jasně - bylo to zapínání od podprsenky. Pak mi ještě prošacovali batoh a nechali být.



První dlouhý trek byl výšlap na sopku Cinder cone v Kalifornii. Byl to nejnáročnější trek, který jsem kdy ušla. Dodnes si pamatuju, jak se mi stmívalo před očima a nohy přestávaly fungovat. Bylo to vedrem? Možná. Kondičkou? Dost možná. Nízkým tlakem? Ano. O tomto výšlapu jsem už ale sepsala článek (tady), tak se nebudu zbytečně rozepisovat.



Tyto vodopády Burney falls v Kalifornii jsou prostě krásné. Schází se k nim úzkou betonovou cestičkou se zábradlím, a i přes všechno to vyhýbání se turistům, to nemělo chybu. Co dodat?...



Crater Lake je nejhlubší a rozhodně nejkrásnější jezero v USA. Jde ho objet celé dokola a najdete u něho nespočet vyhlídek. Takže naše skupinka to pojala jako celodenní výlet. Na jedné vyhlídce jsme dokonce potkali Čechy, kterých jsme se snažili anglicky zeptat, jestli by nás vyfotili. :D I to se stává, když je ten svět malý.



Cca po týdnu dovolené se mi udělal tento supr čupr opar přes celý dolní ret. Vím, není to nejhezčí pohled. Ani na opar, ani na mě. :D Tady se už projevovalo moje vyčerpání z mála spánku... Ale já vzpomínám se vším všudy!



Jedna z nejnebezpečnějších sopek světa - Mount Rainier. U ní jsme podnikli celkem dost dlouhý trek. Už nevím, kolik měl kilometrů, ale vím, že byl neustále do kopce. A že po 10 minutách spánku, instantní čínské polívce a neustálému vedru, jsem to asi tak v polovině vzdala, a šla zpátky k autu, zatím co zbytek skupiny pokračoval v trase. Nespěchala jsem, užívala si ticho přírody a krmila všudypřítomné čipmanky. :3



Tyto fotky jsou z národního parku Olympic ve státě Washington. Najdete tu jak hory, tak deštné lesy, tak i Pacifický oceán. Na tuhle pláž (Ruby beach) se muselo kousek sejít ze skály, ale rozhodně to stálo za to. Šum a vůně moře, málo lidí, mořské hvězdice a mokro v botách. Protože jak si můžete všimnout, břeh měl tak 150 metrů, po kterých se vlny táhly. Proto je krásně vidět ten zrcadlový efekt. To není photoshop... :D


Pamatuju si, jak jsem z tohoto národního parku byla úplně nadšená. A z té pláže se mi vůbec, ale vůbec nechtělo odcházet.


Btw. přijde vám ta pláž povědomá? Na ní se totiž natáčel Twilight!



Tato termo lahev je první ze dvou suvenýrů, které jsem si z dovolené přivezla. <3 Druhý byl ten prstýnek s opálem. :3


A teď se připravte na spam Yellowstonu....



Pardooon, ale tohle je prostě součást příběhu. :D Sluníčkem spálené, poškrábané a fuj fuj. Mimochodem, to opálení na nártech mi vydrželo ještě rok a 3 měsíce po návratu domů.



Jooo, Yellowstone. Národní park, na který jsem byla asi nejvíc zvědavá. I když jsem tam celou dobu byla otrávená, protože mi všudypřítomný smrad síry způsobil 3denní migrénu. A zároveň totální nevyspalost, protože jsme v Yellowstonu stanovali 3 noci, a v noci se zde teploty blíží nule, zatímco přes den je horko.


Celá naše skupinka neustále vyhlížela medvědy, ale nakonec jsme potkali jen stádo bizonů a elků (takový velcí jeleni). Bizony jsme pozorovali raději z auta nebo větší vzdálenosti, ale elkové se klidně procházeli pár desítek metrů za naším stanem (viz video). V každém kempu (nejen v Yellowstonu), ať už na stany, karavany či oboje, je u každého campsitu postavený "bear box". To je taková velká plechová bedna na zámek, kde si musíte skladovat všechny aromatické věci. Jídlo, pití, mýdlo, parfém, deodorant, zubní pastu,.. no prostě cokoliv, co voní. Medvědy totiž může přilákat jakákoliv vůně, a nemají problém se dostat do auta, ani k vám do stanu.



A tady se už nacházíme v Coloradu, nedaleko známého a velikého města Denver, v národním parku Rocky Mountain. Nejvyšší vrcholy hor zde dosahují výšek přes 4000m a to už bylo cítit na plicích. Díky řídkému vzduchu jsme se zadýchali i při pomalé procházce. A ve visitor centrech se prodávaly kyslíkové masky. Chtěla jsem si jednu koupit jen tak ze zvědavosti, ale 15$ se mi za to dávat nechtělo. :D Slovy nedokážu popsat, jak moc jsem milovala horkou čokoládu, kterou jsem v tu chvíli měla v kelímku na fotce. Jsem milovník sladkého, a toto byla první sladká věc po víc jak týdnu!.. Úplné znovuzrození.



Hned po příjezdu do Colorado National Monument jsem musela říct: ,,Tak to trvalo skoro 3 týdny dojet do Ameriky?" :D Protože tyto krásné rudé skály ve mně evokují opravdovou Ameriku. Do té doby jsme totiž projížděli hlavně hory, a to jsem si vůbec nepřipadala jako v Americe. Celou dobu jsem si říkala, že jsem spíš ve Švýcarsku nebo Norsku, takže mi návštěva tohoto parku opravdu zvedla náladu. I přesto šílené horko.



Na Aspen, neboli "město bohatých," mám asi tu nejlepší, a nejvíc šokující vzpomínku. A to nejen za tuto dovolenou, ale za celý život. Zatím jsem ji moc lidem nevyprávěla, jen těm nejbližším, protože jsem si říkala, že mi to stejně nikdo neuvěří (i brácha nevěřil). Ale co, stalo se a já vám to teď povyprávím.


Takže... Stavili jsme se v centru Aspenu na jedné benzince pro nějakou tu sváču. Tak jsem si nalila kelímek coly, vzala si hotdog a šla k pokladně. U pokladny stál nějaký pán a něco řešil s prodavačem. Měl černou kšiltovku, černé pilotky (sluneční brýle) a jednoduché, ale dražší oblečení. Jak jsem se tak blížila k pokladně, v jedné ruce cola, v druhé hotdog, začala jsem si prohlížet profil toho pána. Pousmála jsem se a v hlavě si řekla ,,ten vypadá jak Robert Downey Jr.!," ale myslela jsem, že mu je jen podobný. A pak, když jsem byla přímo vedle něj a stála frontu, začala jsem si ho ještě víc prohlížet a říkala si: ,,Ta podoba je neskutečná...". No a pak promluvil a já ztuhla. Prostě ztuhla. V ten moment jsem ho prostě poznala. Stála jsem jako opařená s otevřenou pusou a neschopná jediného slova. MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ HEREC STOJÍ PŘÍMO TADYYY! V tu chvíli jsem neuměla česky, natož anglicky. Prostě jsem jen čuměla a nebyla schopná nic říct, nic udělat. Jak já se za to teď nenávidím... Zlatou kreditkou zaplatil jakousi krabičku, poděkoval a odešel. A já tam furt stála s otevřenou pusou a nemrkala jsem. Prodavač se mi začal smát, tak jsem pomaličku položila colu a hotdog na pult a aniž bych něco řekla, tak prodavač na mě s úsměvem od ucha k uchu ,,You like him?," a já se nezmohla na nic jiného než na pokývnutí hlavy a divný zvuk. Později v hotelu na Wi-Fi jsem googlila všechno možné o Robertovi a zjistila jsem, že vlastní menší vilu přímo v Aspenu. A že v ten den měl na sobě stejnou kšiltovku, brýle i triko, jako má na některých fotkách svého Instagramu.


Mít fotku nebo klidně se jen pozdravit s Robertem Downeym, je něco, co jsem si moc přála už od roku 2008, když vyšel první Iron Man. A teď, když jsem dostala možnost, jsem oněměla a nebyla schopná ničeho. Ani zavřít pusu. Fakt se mi chce při té vzpomínce brečet. Klidně si myslete, že si to celé vymýšlím, pochopím váš postoj (přeci jenom nemám jediný důkaz), ale v mých vzpomínkách ho stále vidím, a to mi nikdo nesebere. <3


Toť moje srdcervoucí okénko.



Město mormonů, Salt Lake City v Utahu. Krásné, čisté a luxusní. Strávili jsme zde celý den a bylo to více jak zajímavé. Chvílemi jsem si připadala jako princezna a chvílemi jako nestydatá nevěstka, protože jsem měla holé nohy, ruce a větší výstřih. Což se ve městě mormonů zrovna dvakrát nehodilo... Ale to jsem se měla uvařit? Bylo tak 32 stupňů ve stínu! :D



Bonneville Salt Flats je vlastně extra slané vyschlé jezero. Všechno to bílé na zemi je sůl. I proto se sem jezdí testovat nejrychlejší auta. Taky se zde natáčelo několik dílů Top Gearu, na kterém jsem vyrůstala a během střední ho i odebírala (jako časopis). Takže taťka si to nemohl odpustit, a rozjel se s autem (ve kterém jsme všichni byli) dost rychle a pak zatočil. Jako žádná nehoda (až na moji zástavu srdce) se nestala. Takže pohoda.



A teď mi zkuste říct, že bych nebyla dokonalá modelka... :D


Poslední den jsme strávili na vyhlídkách San Francisca. O tom jsem už napsala článek (tady), ve kterém se dozvíte bližší příběh.


Večer jsme už jen dojeli na letiště, vrátili pronajaté auto a čekali na letadlo, kterým jsme měli odlétat do Chicaga nějak kolem půlnoci. Letadlo ale mělo zpoždění (cca hodinu a půl), a proto jsme po přistání v Chicagu museli sprintovat přes celé letiště na druhý let. Nonstop. Ztrácela jsem dech i zbytek skupinky. Přiběhli jsme ve chvíli, kdy zavírali gate, ale ještě nás pustili a situace byla zažehnána.


Tento let byl nejkratší, ale nejnapínavější. Protože jsme letěli 2 hodiny do New Yorku, kde jsme měli mít 7 hodin na přestup. A centrum Manhattanu bylo jen 30 minut vlakem z letiště. Takže proč toho nevyužít?.. Problém byl, že jediní členové party, kteří tam chtěli, jsem byla já, kamarádka a ségra. Takže i po přistání, jsme museli skupinku přemlouvat. (Jinak děkuji, Míšo, že jsi mi pomohla s přemlouváním. :D) Moji rodiče se rozhodli zůstat na letišti, ale zbytek skupiny vyrazil na vlak a hurá na Manhattan!



O tomto zážitku taky vyšel samostatný článek, který si můžete přečíst tady. Jeden z nejlepších zážitků v životě.


Pak jsme se už jenom vrátili na letiště, opět čekali na opožděné letadlo a následoval let, který jsem si opravdu užila. Sice jsem neseděla u okénka, ale u uličky, což je taky fajn kvůli záchodu. :D Celých 9 hodin jsem koukala na Teorii velkého třesku a Mamma Mia, jedla výborné zapečené těstoviny, povídala si s letuškou, pila Coca-Colu z nejroztomilejších plechovek, a taky si dala skleničku vína, která byla "mamky". :D Sice mi bylo 19 let, ale v americkém letadle platí americké zákony. Ale teď už bych si o sklenku mohla říct sama! Hustý, když si to uvědomím... :D


 

Tady bych už svoje nekonečné vyprávění stopla. Pokud jste přečetli celý článek, tak moc děkuju. Snad se vám líbil a snad alespoň na chvilku pobavil. Jelikož si tuto dovolenou (pochopitelně) pamatuju líp než tu v roce 2014, tak jsem hold měla co vyprávět, a taky jsem měla dostatek fotek na zaspamování. :D


Pac a pusu, Katy

0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

Commentaires


bottom of page