Troufám si říct, že toto byl můj nejtěžší trail, který jsem kdy podnikla. Už po prvních 10 metrech jsem si říkala že se na to vykašlu. A i když jsem si sáhla na úplné dno, stálo to za to!
Kéž by mě někdo varoval před tou hrůzou, co mě čekala. Na začátku srpna jsem vyrazila na tří týdenní dovolenou do USA. (O tomto road tripu si můžete více přečíst zde). A už v prvních dnech mě čekal tento výstup (to já samozřejmě nevěděla).
Noc před výšlapem jsme stanovali v kempu přímo v Lassen Volcanic (Kalifornie). Ráno jsem se cítila hůř než jsem vypadala (jako zombie, které sežralo zombie) jednoduše proto, že jsem za celou noc nezavřela oči. A proč? 1. Proklínala jsem prodavače, protože mi tvrdil, že v tom spacáku nebude zima do -20 stupňů. 2. Čekala jsem, až mě přijde sežrat medvěd. 3. Jeden medvěd spal vedle mě (Ehm tati...). Takže když ráno taťka řekl ,,za půl hodiny vyrážíme na půl-denní trek", už jsem chtěla hledat letenky domů. Ovšem v té divočině nebyl signál, natož Wi-Fi. Takže jsem si sbalila pití, iontové tablety, náhradní ponožky a vydala se na trail, který vedl přes vrchol sopky Cinder cone. Už ze začátku jsem věděla, že to nebude zrovna sranda. Cesta se skládala z šišek, lávového prachu a tak malinkých lávových kamínků, až se pod podrážkou zdálo, jako bych chodila po písku. Představte si chodit v trekových botách na pláži. Vypadalo to dost podobně, ale v sandálích ani žabkách by to nešlo už vůbec. Ušli jsme cca 2km do mírného kopce a najednou se před námi ukázala sopka. Řekla jsem ,,Jé, ta je hezká" a vykročila jsem dál. Mamka mě ale zastavila, že se jde na tu sopku. Únava, boty plné kamínků a slunce které mi vytvářelo pomalu ale jistě úpal. ,,Děláte si srandu?.."
Přísahám, už po prvních 10 metrech jsem myslela, že vyplivnu plíce. Nemám tak špatnou fyzičku... Vážně. :D Netuším, jaký sklon ta sopka má, ale díky tomu terénu se zdálo, že tak 70% (just kidding). Celá cesta nahoru vypadala takto: ušla jsem 7 kroků, sedla jsem si, ušla jsem 7 kroků, sedla jsem si, a takto pořád dokola. Bylo opravdu horko a jelikož trpím na nízký tlak, stačilo málo a stmívalo se mi před očima. Furt jsem pila a zhluboka dýchala, ale už mi docházely síly. Cesta byla široká asi 3m a na pravé straně byla tak prudká stráň, že kdyby někomu uklouzla noha nebo se zamotala hlava, nejspíš by neměl šanci. Sopku, která vystupuje 230m nad okolní krajinou, mi trvalo vyjít téměř 2 hodiny. Ale když jsem vyšla nahoru a rozhlédla se, byl to opravdu nepopsatelný pocit. Nešlo ani tolik o ten krásný výhled, ale o ten pocit NO TY VOLE, JÁ JSEM NAHOŘE!!!
Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli s ním půjdu vyšlápnout Cinder cone, nezbývalo by mi odpovědět nic jiného než ,,trhni si", ale to jen proto, že si tento bod z mého Wish listu můžu odškrtnout. Ale nikdy nezapomenu, jaká zkouška pokory to byla.
Pokud někdy budete plánovat výlet na Cinder cone, běžte do toho a nezapomeňte mi napsat, jaké pocity jste z toho měli vy. A pokud jste ji už zdolali nebo jste alespoň byli u ní, i tak mi taky napište svůj příběh. Budu se těšit! :)
Pac a pusu, Katy