Člověk si ani neumí představit ten kontrast, když celý život žije ve městě s 8 tisíci obyvateli, a najednou se ocitne uprostřed světoznámého města, které jde vidět až z vesmíru. Někoho to nadchne, jiného vyděsí a někomu (mně) to otupí mozek. Obzvlášť, když mi bylo 14 let.
Dnes, když píšu tento článek, je to přesně 6 let, co jsem zavítala do toho filmy populárního - penězi prolezlého - světly oslepujícího města. A mě samotnou překvapuje, že si tento výlet stále pamatuju. A to do poslední chvíle.
Las Vegas jsme věnovali 2 dny uprostřed měsíčního road tripu po jihozápadě USA. Začínalo se v Los Angeles a pokračovalo se velikým okruhem přes Kalifornii, Nevadu, Utah a Arizonu. A i když jsme navštívili více takových velkých měst, Las Vegas mi v hlavně utkvělo nejvíce.
Pamatuju si to celkem živě. První pohled na Vegas se mi poskytl, když jsme zaparkovali auto na střeše jednoho parkovacího domu. Všechno mi přišlo tak obrovské a malé zároveň. Obrovské hotely, kasina, obchody, ale přitom se to všechno vyskytovalo jen v jedné dlouhé ulici. Takže mi to v poměru s jinými městy (např. LA), přišlo celkem malé. Luxusní auta byla všude, ale ty nejluxusnější se poznala tak, že byly bez kapoty. (Majitelé se tak chtěli pochlubit, jak mají nadupanou káru. Vzpomínám si, jak mi to přišlo absurdní, protože holky, které na to chtěli balit, tomu stejně nerozuměli. :D)
Pokud jste v Las Vegas byli, jistě to znáte. Pokud jste ve Vegas nebyli, ale plánujete se tam podívat, musím vás malinko varovat. Ať už máte nad svými penězi jakkoliv silnou kontrolu, nastavte si na účtě denní limit. Atmosféra tohoto města je totiž magická. Přijela jsem tam v mastném culíku, vytahaném tílku a kraťasech po sestřence, a přesto mi tam vylítlo ego do stupně "hanba ti". Las Vegas má totiž atmosféru, kde si každý připadá jako "někdo". Když tam strávíte několik hodin, už si zvyknete na ty butiky luxusních módních návrhářů, luxusní auta, doplňky a restaurace. A když vidíte tento luxus na každém rohu, vryje se vám to do mozku jako taková samozřejmost, a najednou vám přijde úplně normální, možná i výhodné, dát za večeři 300 dolarů. Bylo mi 14 let, takže jsem ještě bankovní účet neměla, ale měla jsem s sebou mých 100 dolarů těžce vydělaných na brigádě. A samozřejmě, všechny zůstaly v tomto filmy populárním - penězi prolezlým - světly oslepujícím městě.
Ale i přes tyhle vzpomínky, jsem z tohoto města byla unešená. Moje úplně nejkrásnější vzpomínka se stala před jedním z nejluxusnějších hotelů Bellagio. Seděla jsem na okrasné kamenné zdi a sledovala největší vodní show na světě. A najednou nějaký kluk, který celou dobu stál vedle mě, si klekl na koleno, a svoji přítelkyni požádal o ruku! Z rozhovoru jsem taky pochytila, že písnička, která hrála během celé vodní show, byla objednaná na jejich přání. Do teď mě zajímá, kolik za to mohl ten šťastlivec dát. :D
Věřím, že se do Las Vegas zase někdy dostanu. Už i proto, že jsem si ve 14 letech nemohla toto město užít tak, jak jsem chtěla. Dát si skleničku šampaňského v hotelovém baru Ballagia, je jeden z mých malých-velkých snů. (Kvůli atmosféře, samozřejmě. :D)
Pac a pusu, Katy