Už je to 9 dní, co máme doma naše vysněné štěňátko. A já se až teď dokopala k tomu, abych o tom něco napsala. Asi hlavně proto, že to celé stále vstřebávám. Za těch 9 dní se mi neustále střídají <<ay\ BHZ (to se Sushi prošla po klávesnici :D for real) dva hrozně silné pocity. Ten první je hřejivý pocit šílené lásky. Dávaná i opětovaná láska, která až tlačí na hrudi a chcete se mi brečet štěstím. Druhý pocit je nesnesitelný strach, že se tomu milovanému a nevinnému stvoření něco může stát. Že ji někdo nebo něco ublíží, že si ublíží sama. Pokud je láska k vlastnímu dítěti silnější, tak to nezvládnu a pokud je strach o vlastní dítě větší, tak to nechci.
Dneska vám chci povyprávět, respektive si tady jen odložit vzpomínku na to, jak jsme si štěně vybírali i jak vypadala cesta domů.
Btw. jméno Sushi jsem vymyslela už před 1,5 rokem. Japonský pes potřebuje japonské jméno. :D
Pro začátek bych vám Sushi chtěla představit...
Je to čistokrevná Shiba, která se narodila 14.10. s dalšími dvěmi ségrami.
V papírech má jméno Edith Piaf. (To jsme nevybírali my. :D)
Sní úplně všechno, co ji dáme.
Hraje si se vším, ovšem nejlépe chutnají boty, tkaničky od mikin, nohavice a naše ruce.
Spí všude, jen ne ve svým pelíšku.
Když chce dát najevo, že potřebuje kadit, začne se motat do kabelů od Tomovýho počítače pod stolem. (Chápeme to jako vyhrožování.)
Když nás radostně vítá, dělá letadýlko (=sklopí uši do stran a usmívá se).
V parku se nebojí lidí, psů ani hluku. Bojí se plastového bagru co tam zapomněli děti.
Nejíst cizí hovínka se naučila tak, že jedno olízla a vzápětí se poblila.
Pro Sushi jsme si jeli 6.12. z Prahy až za Ostravu. 4,5 hodiny tam, 5 zpátky. Navigace ukazovala 4 a 4, ale to nepočítala se sněhovou vánicí na Vysočině a potřebami štěněte. U chovatelky jsme strávili pár hodin, protože jsme vybírali ze dvou štěňat a výběr byl těžký. Teda alespoň na místě. Teď zpětně si říkám, že ten výběr moc těžký nebyl. Jedna byla dokonalá vzhledově, fakt dokonalý medvídek, ale nenechala se pomazlit a vůbec jsme ji nezajímali. Druhá byla taky krásná, jen tmavší. Mazlila se s námi, prohlížena si nás a kousala Tomovy ponožky, na kterých měl obrázky sushi. Bylo jasno. :D Od chovatelky jsme dostali kupní smlouvu, evropský pas, časopis o psech ve kterém měla vlastní článek, granule, 2x vodítko s obojkem, misku, hračku, svíčku s obrázkem Shiby a podložku na zem. Průkaz původu nám dorazí, až bude přiřazen čip ke jménu.
Cesta domů byla celkem náročná. Chtěla jsem ji mít na klíně, aby se necítila sama, ale téměř hned začala kňučet a mně to trhalo srdce. Tak jsem ji dala do připravené autosedačky (pelíšek, co se připne k pásu) a sedla si vedle ní. Pak už jen střídavě po cca 20 minutách kňučela, spinkala a zkoumala auto. Když nebrečela ona, tak já. :D Radostí, samozřejmě.
Momentálně mi asi nejvíc trhá srdce, že i když ji máme doma fakt krátce, už teď vidím, jak moc vyrostla. Už to není to malinké štěňátko. Trochu furt jo, ale přála bych si, aby se dal zastavit čas. :D
Pac a pusu, Katy