MOMENT I.
Let na druhou stranu světa, vyzvednutí luxusního auta, krásné ubytování a návštěva kanceláří YouTube. Zní to jako pohádka a taky mi to tak připadá. Ale tohle všechno není mojí zásluhou. Ano, přemluvila jsem Toma, aby využil pracovní cesty, kterou mu jeho zaměstnavatel poskytl. Bez mé iniciativy bychom tady nebyli. Ale téměř celý trip nám pomohl zařídit Tomův zaměstnavatel. Mohla bych zpohodlnět a jen si užívat benefity této pracovní cesty, ale uvnitř mě je lehké zklamání. Zklamání ze mě samotné. Jsem nadšená a vděčná a tuto příležitost, ale mrzí mě, že to není moje pracovní cesta a moje zásluha. Tenhle trip mi odkrývá svět, ve kterém bych mohla být a mohl by to pro mě být standart. O to víc jsem zklamaná z toho, kde jsem, co se týče mého karierního a bussines života. Ale taky mě to opravdu motivuje a dává mi to velký důvod PROČ.
MOMENT II.
Očekávání může člověku hodně ublížit. Je to asi jeden z nejhorších způsobů, jak někdo může ublížit sám sobě. Něco si tak moc přejete a když si myslíte, že všechno tomu napovídá, promění se to v jisté očekávání. A když to nakonec nedopadne, je to prostě moc těžké. Ale můžeme si za to sami.
MOMENT III.
Vím, co jsem psala v posledních momentech... já to vím. Ale! Přísahám, že všechny ostatní kavárny byly obsazené. :D Takže sedím ve Starbucksu, tentokrát s kávou, kterou jsem opravdu chtěla, s výborným croissantem a mám fakt suprčupr výhled. Přímo přede mnou je budova Central Group, ve které jsme podepsali náš byt, vybírali si podlahu, dveře, i kuchyň (kterou jsme nakonec nevzali). No prostě kupa nostalgie. Nutí mě to zase být celá dojatá, protože přesně v takových chvílích si uvědomuju, že si sny opravdu plním. Navíc si uvědomuju, že před rokem touhle dobou, když jsem pracovala měsíčně 240 hodin, jsem se jen chlácholila touhle nadějí na můj "vysněný" život, který teď fakt mám. Takže jak tak koukám do ulice přede mnou, kde se neustále točí různí lidé, nutí mě to přemýšlet nad tím, co asi mají ve snech oni.
Pac a pusu, Katy