MOMENT I.
Vstávání brzo ráno není nic pro mě. Když mi dneska zazvonil budík ve 4:45, měla jsem myšlenky leda tak na výpověď a přehodnocení svého života. Dokopala jsem se, vstala, chvíli se motala, ale nakonec se srovnala a vyrazila. Tvrdé vstávání po 4 hodinách spánku se mi odvděčilo krásnými novými nehty a 1,5h volného času před 12hodinou směnou. A kde jinde bych je měla strávit, než snídaní v kavárně? Jen myšlenka na plněný croissant a horké espresso mi zlepšovala náladu. Po příchodu do kavárny mě čekala těžká rána - croissanty nejsou. Chtělo se mi brečet? Trochu. Ale náhrada v podobě citronového muffinu to zachránila. Sedím tedy v kavárně, pod nosem mi voní horké espresso, v ústech se mi line sladká chuť muffinu a poslouchám klidný jazz. Tohle všechno ve mě evokuje vzpomínky na vysokou. Na ty 2 katastrofální semestry, které bych nedala s takovou psychickou pohodou, nebýt podobných chvil. Horká káva před první hodinou pro mě bylo jako pohlazení na duši. Zní to zvláštně, ale tenkrát to tak bylo. Chybí mi studentské časy. Fakt hodně. Ale nechybí mi obor, který jsem studovala.
MOMENT II.
Poslední dny jsem hrozně ubrečená. Nic mě netrápí, ale jsem naměkko kvůli našemu bytu. Čím blíže je termín stěhování, tím pomaleji čas plyne. Jsem z toho nervózní, šťastná i natěšená, ale co mě neustále dojímá, je fakt, že už to je skoro tady. O vlastním bydlení a jeho zařizování sním od 8 let. Když jsme se stěhovali do domu mých rodičů a projížděla jsem s mamkou Ikeu, snila jsem o tom, jak si jednou budu zařizovat vlastní bydlení. A po 14 letech se mi to splnilo. Pro ostatní asi nic moc záživného, ale mě to dojímá. :D
MOMENT III.
Jaké kritérium určuje, jestli člověk je nebo není studentský typ? Je to známkami? Nebo tím, jak velkou absenci ve škole má? Nebo jeho úrovní inteligence? Na základce jsem neměla nejlepší známky. Když jsem byla v 8. třídě, ředitel si moji mamku zavolal do ředitelny, aby ji sdělil, že pravděpodobně nemám na střední školu. Špatný známky jsem ale neměla proto, že by mi učivo nešlo. Já se jen učit moc nechtěla a narovinu.. nic a nikdo mě nemotivoval. Občas mi učitelé nebo rodiče vyhrožovali, ale to má k motivaci daleko. Na střední jsem z většiny předmětů sotva procházela. V některých předmětech jsem měla průměr 1,2 a v jiných 4,3. A zase - učitelé nadávali a vyhrožovali, spolužáci si mysleli, že jsem prostě blbá. Možná i měli pravdu. :D Nikomu nic nevymlouvám. Ale narovinu, mně o známky nikdy nijak nešlo. Z předmětů, které pro mě nebyli prioritou, jsem chtěla hlavně projít. Průměr 3,5-4,4 byla taková norma, kde jsem se držela. Ale u předmětů, které mě připravovali na moji budoucí vysněnou práci, jsem měla průměr 1-1,7. A zpětně bych svůj přístup určitě neměnila. Proč tohle všechno vůbec vyprávím? Protože i když všichni kolem mě mají za to, že nejsem studentský typ a že vzdělání není nic pro mě, je to blbost. Já miluju vzdělávání se, ale ve věcech, které mě posunou dál. Obecně nechápu, proč by se například z matiky měl známkovat stejnou hodnotou student, který chce být astrofyzik, a student, který chce být novinář. Základy potřebné do života ať mají všichni, ale cca od 15 let života by si studenti měli mít možnost vybrat prioritní předměty. Toť jen můj názor. :)
MOMENT IV.
Sedím na posteli ve svém pokoji. Blíží se čas jít spát, ale zatím jen vysedávám s noťasem a poslouchám bouřku za oknem. Rozhlížím se po pokoji a je mi úzko. Tady jsem dospívala. Od mých 8 let byl tento pokojíček útočištěm, kde jsem trávila většinu volného času. Prožila jsem tady toho tolik. Probrečené noci kvůli prvním láskám, vstávání do školy, návraty brzo nad ránem z diskoték, prohlubování přátelství s kamarádkami i procházení si doposud nejhorším obdobím. Celé moje dospívání i první roky dospělosti. Posledních 14 let bylo tohle všechno moje "doma". Rozhlížím se a představuju si, jak to tu bude vypadat, až se odstěhuju. Asi to bude znít zvláštně, ale ve svém pokoji cítím silné energie. Ale ještě aby ne, když se tady odehrálo tolik příběhů. Myslím, že každý z nás cítí cosi, když vstoupíme do místnosti, kde jsme toho hodně zažili. Trochu se bojím, že až se odstěhuju, tahle energie zeslábne a já se tu už nikdy nebudu cítit tak, jako teď. Ale možná je to dobře. Je nejvyšší čas na změnu. Potřebuju restart.
Pac a pusu, Katy