• Kateřina Jechová

Když je večer dlouhý

Jak se říká, vždy existuje trocha zla v dobru a trocha dobra ve zlu. Chcete-li, Jin a jang. A to perfektně sedí na momentální situaci. Přesněji na to, jak momentální situaci vnímám já.



Válím se v posteli, oči mám přimhouřený oslňujícím monitorem a v ruce balancuju se skoro dopitou skleničkou Chardonnay, která mě nutí přemýšlet nad tím, co se dělo a děje ve světě. Za oknem si všimnu projíždějícího policejního auta, který si pomaličku razí cestu naší obytnou částí města a vyhlíží každičký pohyb. No jo vlastně... Hodiny ukazují 21:02.


Hromada špinavého nádobí ve dřezu bývala nejnepříjemnější věc mého dne. Kontakt se spolužáky, kamarády a prarodiči byl samozřejmostí. Za dlouhým plánováním se skrývala skvělá dovolená... A TEĎ? Teď se hromada špinavého nádobí stala jednou z možností, jak se zabavit, když nesmíme večer vyjít ven. Vlastní spolužáky jsem doposud nepoznala a za babi s dědou nejezdím, abych je neohrozila. Za dlouhým plánováním dovolené, se teď skrývají zrušené lety a zavřené hranice.


Vidíte ten jejich výraz? Přesně tak se zrovna cítím i vypadám.


Vždycky může být hůř... Ale zároveň vždycky může být líp. A moje mysl je natolik otupená neustálými nařízeními, že už ani nepoznám, jestli už hůř být nemůže, nebo jestli už nikdy nemůže být líp. Toť moje depresivní okénko...


Výuka je kvalitou podobná YouTube tutoriálům a funguje asi jako když pes venčí sám sebe. Většina míst, na kterých jsem trávila svůj čas, jsou zavřené, včetně práce (páč pracuju na prodejně v obchodním centru). Mojí největší zábavou přes den se stávají seriály, jóga a práce na tomto blogu. Když je mi opravdu úzko, vezmu do rukou ukulele a zazpívám si moji milovanou La Vie En Rose, která je pro mě totálním balzámem na duši. Dokonce víc, než Chardonnay, které jsem zrovna dopila (jen jednu skleničku, aby bylo jasno :D).


Stejně jak tak přemýšlím, zjišťuju, že nejhorší na momentální situaci je sledovat, jak nám, mladým lidem, utíkají ty nejlepší roky života mezi prsty.



Je mi 21 let, jsem vysokoškolačka s poměrně ambiciózními cíli, které musím neustále upravovat a předělávat, čistě kvůli momentálním nařízením. Během upravování a předělávání mých snů jsem se dostala na bod, že už to snad ani nejsou moje sny, ale Babiše a těch jeho s prominutím poskoků.. Respektive jako by si je oni upravili tak, jak se to jim bude hodit.


Ale zase nechci, aby tento článek vyzněl jako že "za všechno může vláda" a "vládní nařízení ničí životy"... Jisté opatření dávají smysl a naprosto rozumím, proč by se měly dodržovat. Vláda se jednoduše snaží, aby nezkolabovalo zdravotnictví. To dává smysl a je to zodpovědné. Ale je tu zase kupa nařízení, které prostě smysl nedávají. Jako třeba že si nemůžeme koupit boty větší jak 41.... A stejně neustále přemýšlím nad tím, jak to, že existují státy s minimálním množstvím opatření, které mají minimální nárůst nakažených, a přitom neprodělali pandemii. Tak co děláme špatně?

 

No, já vám teď slíbím, že víc takto "depresivních" článků už nenapíšu. Dlooouho jsem váhala, jestli se vůbec mám k momentální situaci vyjadřovat nebo ne. Ale rozhodla jsem se, že nechci předstírat, že je všechno v pořádku a že můj svět je neustále růžový i přes všechna ta omezení/nařízení. Jsme přeci lidi.


A jaký je váš pohled na momentální situaci? Napište mi to dolů do komentářů. Budu se těšit!


Pac a pusu, Katy

0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše