Vždycky jsem si přečetla pár motivačních citátů, zkoukla několik vyrýsovaných postav na instagramu, a už jsem se letěla vyfotit před zrcadlo, že udělám neskutečné PŘED a PO fotky. Horší na tom je, že jsem se k tomu nikdy nedokopala. Takže postupem času jsem měla mobil plný fotek PŘED, na kterých bylo vidět, jak pomalu, ale jistě tloustnu.
A nejspíš bych nekonečné fotky PŘED fotila do teď, kdyby nenastalo takové nehezké období, během kterého jsem zhubla o 9kg na váze...
Jednoduše, za těch 10 týdnů jsem toho stihla opravdu hodně. Byla jsem týden v nemocnici, připravovala se na ročníkové zkoušky, procházela si rozchodem a zemřel mi velmi blízký člověk. A věřte nebo ne, do toho všeho jsem ještě zvládala zajít do fitka. Hlavně proto, že toho na mě bylo po psychické stránce už hodně a já si potřebovala někde vybít zlost. Ale zároveň mě něco nutilo na sobě zapracovat, protože jsem měla pocit, že pokud na sobě nezačnu dřít, tak mě všechny ty okolnosti složí úplně. Asi je vám teď jasné, že jsem nezhubla 9kg jen tím, že jsem chodila dřít do fitka. Velikou roli v tom samozřejmě hrály nervy.
Ale jak jsem řekla - chtěla jsem se dát dokupy. Začala jsem přemýšlet nad tím, co vlastně jím. Koupila jsem si nové tenisky a legíny do fitka, aby mě to ještě více motivovalo. Zamyslela jsem se nad tím, co je dobré pro mě a zapracovala jsem na sebelásce. Protože psychické zdraví je stejně tak důležité, jako fyzické.
Říká se, že začátky jsou nejtěžší. Podle mě to není tak úplně pravda. Na začátku je každý nabuzený a má v sobě ten "hype", který ho nutí dodržovat jídelníček a chodit pravidelně do fitka. Podle mě je mnohem těžší u toho vydržet. Neznám nikoho, komu by tenhle "hype" vydržel dlouhodobě. Mně osobně tenkrát nejvíce motivovala má psychická stránka, protože jsem chtěla mít aspoň jednu věc pod kontrolou. A tím myslím sebe.
Během těch deseti týdnů jsem se opravdu nutila, abych dodržovala jídelníček. Ne že bych chtěla prasit v McDonalds, ale nechtěla jsem jíst skoro nic. Psychika mi sevřela žaludek a já nemohla jídlo ani cítit. Naštěstí jsem byla obklopená skvělými lidmi, kteří mi uměli rozumně domluvit a pomohli mi pravidelně jíst, i když jsem toho snědla málo. Takže jsem celých deset týdnů jedla pravidelně lehká jídla po malých porcích. Musím uznat, že už po prvním týdnu mi vyvážená strava začala dodávat neskutečnou energii.
Do fitka jsem chodila 3x týdně + jsem si k tomu občas zacvičila jógu u sebe doma. Ve fitku jsem většinou strávila cca hodinu a každý den jsem dělala jiné sety. Rozhodovala jsem se hlavně podle nálady, protože jsem nechtěla dělat něco, na co jsem zrovna neměla náladu a tím si to zprotivit. Nastalo taky pár dnů, kdy jsem byla schopná přes půl hodiny boxovat do pytle. Měli byste si to někdy zkusit, je to zvláštním způsobem osvobozující. :D
No a z ničeho nic jsem začala pozorovat, jak si do kalhot musím vzít pásek, jak se z přiléhavých tílek stala volná tílka a jak mi začínají být velké podprsenky. Bohužel.
Asi je teď všem jasné, že ne celý průběh toho hubnutí, byl úplně zdravý. Hubnout díky psychickým potížím je opravdu nezdravé, protože naše psychika se odráží na našem těle. To, že někdo z ničeho nic ohromně zhubnul, znamená, že buďto má nějaké problémy nebo nasadil příliš drastickou dietu. Čím rychleji hubnete, tím rychleji všechnu váhu znovu naberete. Toto je ten nekonečný JOJO efekt. Poté, co se mi psychika srovnala a já zas začala normálně fungovat, nabrala jsem několik kilo, kterých se do teď mám problém zbavit. Ale tentokrát je potřeba jít na to pomalu, pořádně a hlavně zdravě.
Pac a pusu, Katy